Mediální bomba - Mnichov 1972

Nápis fixou na mikině prezentovaný tím nejhorším možným aktuálním způsobem spustil nevídanou vlnu informovanosti o událostech na Olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Není třeba tedy již k celkovému obrazu a důvodům tragédie více doplňovat a je možné se zaměřit na jeden z aspektů, který k nesmírné tragédii také přispěl. A to o úloze médií a informací v události samé.

Po únosu sportovců, objevení prvních obětí a vznesení požadavků, byly logicky aktivovány bezpečnostní složky, což tehdy v Německu zahrnovalo policii (armádu tehdy ze zákona ne). Byl ustanoven krizový štáb, ve kterém zasedal také Manfred Schreiber, tehdy šéf mnichovské policie. Stál proti několika politikům a také proti vlastnímu strachu. Věděl, o co všechno se hraje. A když byly později pozastaveny i olympijské hry samé, jelikož bylo jejich pokračování označeno za hyenismus, v jeho rukou byla záchrana nejenom izraelských sportovců, ale také klíčové sportovní události. Schreiber věděl moc dobře, co vše je v sázce a že je na něj upřen pohled většiny světa. Že už nesmí nikdo znovu zemřít.

Byť se Schreiber zdál jako skvělá a jediná vhodná volba pro řešení situace, měl v sobě stále čerstvý šrám. V roce 1971 při bankovní loupeži ve Spolkové republice, kdy vedl zprvu operaci pro záchranu rukojmích, byla zabita devatenáctiletá žena. Byla rukojmím a on si kladl za vinu její smrt. Nyní byl odhodlán udělat vše pro to, aby se už taková situace nemohla opakovat. A aby tento triumf viděl celý svět.

Protože se jednalo o Olympiádu, mezinárodní akci obřích rozměrů, byly přítomny filmové štáby z celého světa. Jelikož už byla prolita krev a drženi rukojmí, vrčely kamerové přístroje nonstop. Schreiber po několika dnech naplánoval akci, vydal příkaz k jejímu spuštění a k překvapení mnoha, neodvolal přítomné novináře. Jak krátkozraké to bylo, zjistil záhy. Teroristé po spuštění akce neprojevili žádné známky překvapení a působili dojmem, že předvídají každý krok policistů, kteří se chystali zasáhnout. Mezi policisty se začala vkrádat nejistota, kterou sám šéf policie utnul odvoláním akce. Teroristům stačilo mít zapnutou televizi a tak viděli každý krok policistů, které natáčely desítky kamer. Schreiber chtěl natočit svůj triumf. Místo toho ztratil neopakovatelnou možnost momentu překvapení a podal své plány teroristům na stříbrném podnosu.

Poté už události dostaly nepříjemný spád, který vedl k událostem na letišti Fürstenfeldbruck. Zde došlo v prudké přestřelce k zabití všech izraelských rukojmí a na místě byly i oběti z řad únosců a policistů. Média i v tomto případě sehrála spíše smutnou úlohu. Vlivem spádu událostí a předávání neověřených informací byly nejprve rodiny, které v hrůze čekaly rozesety po celém světě na zprávy o svých milovaných, chybně informovány, že všechna rukojmí byla osvobozena. I když u mnohých tato zpráva vyvolala spíše skepsi než naději, nebyla následná oprava v podobě tragické pravdy o nic méně zdrcující.

Olympijské hry v Mnichově v roce 1972 chtěly ukázat přátelské Německo, vymanit se z nacistické pachuti naposledy pořádaných her a ve své zoufalé snaze nedokázaly zodpovědné složky zabránit tragédii ani účinně vyřešit nastalou situaci. Informace se staly svým použitím další zbraní v rukou teroristů, kteří nebyli hloupí a využili je. Nevhodný přístup k informování byl jedním z faktorů, které přispěly ke zbytečné smrti nevinných sportovců. Následné vypouštění fám po celém světě bez jejich řádného ověření bylo už jen smutným zakončením celé katastrofy.

Už tehdy média ukázala minimální povědomí o vlastní odpovědnosti v honbě za senzací za každou cenu. Snad by pomohlo, aby v úvodní části operace, kdy nebyla média odvolána a natáčela celou akci, si kdokoliv uvědomil, že sledujících bude opravdu dost a rating se navýší i o několik diváků v olympijské vesnici. Stačilo, aby prozřel jediný účastník. Jasná odpovědnost byla na straně Manfreda Schreibera, který však nepůsobil v celé akci úplně sám. Obléhání letiště novináři a zvědavci v piknikové atmosféře, kdy kousek od nich umírali nevinní lidé se svými vrahy, je otřesným důkazem, že touha po senzaci v přímém přenosu může mít dalekosáhlé důsledky.